Vážený útulku na Kociánce,

už dávno jsem Vám chtěla napsat, činím tak tedy aspoň dnes, i když s pořádným zpožděním.

28. 12. 1998 jsem si od Vás odnesla malou černou fenečku – Tinu. Byla velice, velice vystrašená, bála se lidí /hlavně rukou/, psů, bála se jít ven, bála se jít domů…

Dne 17. 1. 1999 se polekala na procházce na Špilberku auta /které tam vlastně vůbec nemělo co dělat/, utrhla se z vodítka a utekla. Rozhodla jsem se, že ji najdu, za každou cenu a všemi dostupnými prostředky. Začaly jsme s dcerkou hledat. Policie, Hnuti na ochranu zvířat, rozhlas, letáky, i k Vám do útulku jsem volala, všichni pejskaři v okolí. Díky pejskařům, kteří nás znali, jsem věděla, že žije, ale bylo jasné, že se nenechá chytit, že na ni musíme narazit sami. 20 dní a nocí. 7. 2. 1999 zatelefonovala paní z Dominikánského náměstí, že v pobořených domech /dnes je tam Špalíček/, se pohybuje něco malého černého, ale že není jasné, jestli je to kočka nebo pes.

Tak jsme tam šly /tedy nezákonně vlezly přes ohradu/ a systematicky prohledaly dům od sklepa po půdu. Malá Tina byla schovaná v prvním patře za vyraženými dveřmi. Hubená, zraněná /zapíchnutý kus drátu v zádech/, a na krku pořád obojek s adresou. Donesly jsme ji domů na Zámečnickou – jen takový kousek! Zmateně si nás prohlížela, jak obě moje dcery i já pláčeme, a od té chvíle pochopila, že o ni moc stojíme, takovou změnu v očích psa – údiv, poznání a úlevu. Všechno to proběhlo v několika vteřinách a od té doby se nás už Tina nikdy nebála. Ránu v zádech na veterině ošetřili, a zahojila se i její dušička.

Na jaře na procházce u řeky Svitavy jsme potkaly paní s malou slečnou. Prohlížely si Tinu a ptaly se, odkud ji máme.

Tak jsme se dozvěděly, co předcházelo v jejím životě a jak se dostala do útulku.

Dcera dostala štěňátko od kamarádky k narozeninám. Bylo temperamentní, udělalo pár loužiček, sem tam něco rozkousalo, tak bylo pánem domu vyhozeno ven, uvázáno na zahradě u boudy, a to trvale. Bez procházek, bez kontaktu se psy a lidmi, pořád malá sama. To trvalo asi rok.

Jednou se ji podařilo vyvléct z řetízku, podhrabat se ze zahrady a utéct. Dostala se k Vám. Proto si malá Tina neumí hrát, proto jsem si ze začátku myslela, že je němá. Bála se štěkat a kňučet, ten pán ji bil. Dodnes kňučet nedovede, je úplně potichoučku, ale štěkat ano, to předvádí ráda. Taky se na Tinu nesmí dodnes zvýšit hlas, natož křičet. U nás žije s kamarádem Patem – toho jsem našli při tom strastiplném zimním hledání. Byl asi 3 měsíční štěně a chtěli ho zabít. Pat ví, že se Tina bojí psů, chodí k nim první a chrání ji. Spí vedle sebe, hlídají mě na chatě, plavou spolu v rybníku, chodí spolu na procházky. Tina se cizích lidí pořád bojí, ale myslím, že je u nás šťastná. Už nikdy na ni nebude nikdo zlý, nikdy nebude sama – a ona to dobře ví. Teď bydlíme v Brně na Trávníkách, máme zahradu, je to pro pejsky lepší než střed města – i když oni sami na zahradě nevydrží ani 5 minut.

Malá Tina je u nás devátý rok, je nesmírně hodná a milá, a kdyby byli psi andělé – já pevně věřím tomu, že jsou – byla by to naše Tina.

Vaše práce je těžká, ale nevýslovně potřebná a krásná. Přeji Vám hodně hodně hodných nových pánů pro pejsky i kočičky /máme ještě starého kocoura – 19 let, a malou roční kočičku/. Vím, že za ty roky Vaším útulkem prošlo mnoho nešťastných stvoření a že si na Tinu nemůžete pamatovat, jen jsem Vám chtěla poděkovat a dát zprávu o kousku života jedné z bývalých obyvatelek.

Moc Vás zdraví

Eva Heinlová

Brno