Cesta z útulku na chalupu mě úplně zmohla takže jsem se strachy po… . Naštěstí v kuchyni, na kachlíkách. Pak mě šoupli do vany, ta hrůza! Myslela jsem si že mě utopí. Odmočilo se ucho a začalo krvácet. Najednou jsem byla krásně černá a plná lesklých dredů, které se ale moc nelíbily mojí kadeřnici, takže mi je oholila, protiva!
Dnes jsem se vrátila s paničkou z Holešovické tržnice, kde jsem poprvé zjistila, že katastrofálně neumím chodit na vodítku. Já totiž nechodím, lítám! Poprvé jsem potkala tolik lidí, že jsem se z toho málem pomátla. Po návratu domů jsem strašně seřvala nějakou babu, protože vcházela do MÉHO DOMU. Už je to MŮJ dům, panička to ale tak nebere a tak seřvala zase mne.
Máme s paničkou nějaké problémy se stravováním. V útulku jsem byla docela buclík – co jsem přišla domů, jsem ubyla skoro o kilo. Já totiž nevím co a jak jíst. Co mi nechutná jsou veškeré psí suchary, konzervy atd. Co mi chutná: posmrkané kapesníky, nejlépe papírové. Ale i hadrové. Pak bankovky. Už jsem nakousla stovku a sežrala půlku padesátky. Taky krabičku od pleťového krému jsem téměř beze zbytku slupla. Dále miluju uzené chobotničky z konzervy, podle paničky jsou ale moc drahé. Nemám ráda vařené mleté maso, vepřové srdce. Nejím jazyky, né moc kuřecí, pokud není čerstvě grilované.
Potíž je i s ubytováním.Zvolila jsem paniččinu postel. Po bývalé pudlici jsem sice zdědila pelíšek, ale ten mi připadá jako vhodný záhonek na ukládání nesežraných nemilovaných psích pokroutek. Panička ho nedávno roztřepala a pak na mě dělala ošklivé oči.
Mám upilované zuby, prý jsem překousávala kovový řetěz. Jenže moje čelisti mají stisk jako aligátor. Předevčírem jsem paničce nakousla při mazlení zápěstí tak, že měla modřinu do půlky předloktí. Bylo to ze samé lásky, chtěla obrátit list v knize zrovna, když jsem jí žužlala.
Taky jsem zrovna dnes rozkousala františka – ani nevím, kde ho panička schovávala, je přece už po Vánocích. Taky jsem roztrhla polštář a molitan nádherně lítal, to je vyfocené a je dobře vidět, že jsem v tom nevinně. Byla to zábava. Panička se smála a nechala molitan ležet do dalšího dne, kdy přijela její pořádkumilovná sestra a vzala na to koště. To jsem ovšem odmítla a zkoušela jsem ho sežrat. Jenže pak vytáhly lux a ten už vůbec nemusím. Bojím se ho stejně jako pračky, stejně jako myčky. Zato jsem se vůbec nelekla půlnočního ohňostroje - a to bydlíme v Praze na Kampě, takže ho máme z první ruky. Dvakrát jsem na něj štěkla, pak jsem se posadila k oknu a koukala jsem levým a pravým okem a po minutě jsem se rozhodla vlézt paničce k nohám a zaspat to.
Taky jsem právě odmítla sekanou svíčkovou, vzala jsem si z ní jenom bobkový list. Vložila jsem ho do svého záhonku a panička se mi směje.
Panička prý vůbec nechápe, proč si mě nikdo tak dlouho nevzal. Podle ní jsem energická, bojovná, milující, rychlá jako panter, prostě samé plus. Až na to, že jsem měla hodně natržené ucho – taky jsem měla zánět v obou, upilované zuby, za to si asi můžu sama, byla jsem prý uvázaná na řetězu, a poškozené očičko. Někdo mě tam pokousal, já jsem holt nemohla rafnout ho nazpět.
Na procházku u nás na Kampě – nejezdí tady auta - chodím (lítám) bez vodítka, zato si hlídám paničku. Jen se přiblíží nějaký, i maličký, pejsek – šup a jsem jí za patami!
Tak pac a pusu vy ostatní, časem vám pošlu nové foto.

Olina